Syn pána zla - 59. kapitola

„No, já bych začal trochu neškodně... takové ty vtípky, a tak podobně," pousmál se Alecto.

„Takže chceš dělat něco podobného, jako tvůj... tedy - jako James v Bradavicích?" pochopil Ron.

„Něco na ten způsob," přikývl rozjařeně Alecto a malou chybku Rona přehlédl - ignoroval...

Několik prvních dnů jejich působení ve škole bylo „ticho, jako před bouří", jak to popsal Jerry.

Pak začaly nevinné žertíky, které pobavily většinu školy, včetně profesorů, kterých se netýkaly.

Naše nová skupinka studentů měla na většinu předmětů příjemné profesory. Ale taky byla menší skupinka profesorů, která je neměla v lásce. Ovšem našli se i takoví, kteří zaujali nestranné postavení. A to bylo jejich plus.

Ovšem postupně se z jejich malých žertíků stávaly pastičky, z pastiček pasti a z pastí ilegální atomová elektrárna.

Dobře, atomová elektrárna ne, ale Miranda opravdu šílela. Něco takového nikdy nedokázala přenést přes srdce. Hlavně, když cílem většiny vtípků byla ona a jistá skupinka neoblíbených profesorů.

Jednou se například Miranda chytla do obrovské pavučiny a nemohla se z ní dostat. I-když ji jeden z profesorů z tohoto problému pomohl, nedostal ji z toho úplně. Ještě týden po této události byla celá upatlaná od látky, ze které byla pavučina složena. Z jaké to bylo látky, tak to ani Alecto nevěděl.

Ani se nenadáli a už se školní rok blížil ke konci. Miranda byla ostražitá, takže se ji nedalo moc nachytat, i-když sem tam...:D

„Héj, Alecto!! Přišel ti dopis!" Ron běžel za Alectem, který se v klidu válel u říčky protékající školními pozemky a... ano, učil se.

Alecto klidně zvedl hlavu a usmál se na jeho kamaráda.

„Od koho?"

„No, soudě podle písma to vypadá, že pochází od Ginny. Asi si s tebou chce domluvit rande, kámo,"

Ron se od jejich příchodu na tuhle školu hodně změnil. Byl více jistý sám sebou a s Hermionou začal chodit. Vážněji než předtím.

„Tak dej, a dík, žes mi ho přinesl," usmál se na něj a převzal dopis.

„Není zač. Kde jsou ostatní?"

„Nevím... už půl hodiny tu nejsou. Asi zase něco vymýšlí," zamyšleně se podíval na řeku.

„Jo, tak to souhlasím. Jen by mě zajímalo... už víš, jak dostat Mirandu pryč ze školy? Nějak tady drží, mrcha, a nechce se pustit. Lámal jsem si tím hlavu a pořád mě nic nenapadá," povzdechl si rudovlasý kamarád.

„Tak to mě taky ne. Kde je vlastně Hermiona? Slíbila, že zapojí veškeré mozkové závity k tomu, aby pomohla.. Ale chápu, že při její velké, ale zaplněné, mozkové kapacitě se její Harddisk rozjíždí pomalu..."

„Cože? O čem to mluvíš?" Ron na něj zíral jako na blázna.

„Ale, o ničem. Jen jsem tak klábosil. Když dovolíš, tak si přečtu ten dopis od tvé sestry."

„Jasan, a mimochodem, Hermiona je v knihovně," usmál se Ron a posadil se na břeh řeky, vyzul si boty a začal si smáčet a chladit nohy.

Alecto si rozbalil dopis a usmál se, když uviděl to nejkrásnější písmo na světě... písmo jeho Ginny.

Drahý Alecto,

jak se zase máš? Už je to dlouho, co jsme se neviděli. Chybíš mi. Ty i můj bratr s Hermionou. Mám vás tři moc ráda. Všechny stejně.



Alecto se zamračil. Všechny stejně?

Asi tě to zaráží, ale ano. Mám vás ráda všechny stejně, tebe nevyjímaje. Proto ti vlastně píšu tento dopis. Poslední dobou se často bavím s Seamusem. Je to skvělý kluk, hodně si rozumíme. Mám ho moc ráda...

To je taky jeden z důvodů, proč ti píšu tento dopis. Chápu, opakuju se, ale...

Ráda bych ti to řekla z očí do očí, ale nejde to. Nemohla bych ti tak ublížit, kdybych tě viděla.

Zmýlili jsme se. Ta vzdálenost mezi námi byla příliš velká. Až moc.

Je mi to líto, ale musíme se rozejít.

To s Seamusem je vážnější, než jsem ti vůbec chtěla říci. Mnohem vážnější, než s námi dvěma. Nevím, jak ty... budu teď určitě krutá, ale já to viděla trochu jinak. První láska... bláznivá, šílená, skvělá, nezapomenutelná, ale také... první. Víš, jaký osud mají první lásky. Je to jen takový mezník mezi dětstvím a dospělostí... většinou první lásky skončí tragicky, náš konec není tak tragický, ale... ani nejšťastnější. Byla bych ti vděčná, kdybys z toho nedělal tragédii.

Najdi si jinou přítelkyni. Takovou, která tě bude mít hodně ráda, ale... já to nejsem.



Ukončíme už tuto trapnou situaci. Mám tě moc ráda, ale asi tak stejně jako mého bratra a Hermionu. Tím nechci říci, že tě mám ráda jako sestru.

Je mi to líto.

Pozdravuj Hermionu a Rona.

Je mi to líto...

Navždy tvoje první láska



Ginny



Alecto zavřel oči.

‚To snad ne!‘

„Alecto? Stalo se něco?"

Nic.

„ALECTO!!" Alecto otevřel oči a podíval se na Rona.

„Stalo se něco?"

„Ne, nic... Ginny tebe a Hermionu pozdravuje a vzkazuje vám, že vás má stejně ráda tak, jako mě," šeptl.

„Aha... nezamilovala se do mě, že ne? Tedy, láska mezi sourozenci by byla v suchu, ale... co má s Hermionou?"

„Nic, jen mě už nemiluje."

„Dobrý, pak je to v pohodě. Nebo ne? Co budeme dělat... COŽE??? COS TO ŘEKL?"

„Řekl jsem, že mě už nemiluje. No nic, půjdu se učit dovnitř."

Alecto se prkenně postavil a pomalu se vydal do hradu.

Ron si obul boty a vyběhl za Alectem.

„Alecto, počkej!"

Alecto na něj pohlédl.

„Co je, Rone?"

„Co by? Nic, jen... nechceš se svěřit? Hele, dívej se na to z jiné stránky. Netrápíte se. Byli jste dost daleko od sebe... mohlo to být ještě horší. Kdyby se Ginny psychicky zhroutila... byl bys radši?"

„Ne, to ne.. jen.. zamilovala se do Seamuse."

„Do SEAMUSE? COŽE? DO NĚJ? To snad není pravda!"

„Je to naprostá pravda. Klidně si to přečti," šeptl a vrazil Ronovi do ruky dopis a odešel.

Ron si přečetl celý dopis a jen ohromeně zíral. To by Ginny nenapsala... aspoň ne takovým způsobem!!

Vzhlédl a uvědomil si, že tam Alecto už není.

„Sakra, kam šel?"

Alecto téměř vběhl do hradu. Šel jeho oblíbenou zkratkou, ale tentokrát to neměl dělat.

Chytil se do pasti.

Tentokrát to byly škrábající a lechtající provazy. Bylo to hrozné, nikdy ho nenapadlo, že by něco takového mohli někdy udělat oni. Takový šílený zážitek by nepřál ani Mirandě.

Po tváři mu tekly slzy bolesti, ale zároveň se musel tiše smát. Byla to strašná kombinace.

„Je to v pytli," uvědomil si Alecto, protože touhle chodbou moc lidí nechodilo. Ale Miranda ano, a to byl taky důvod, proč jeho přátelé nastavili tuhletu past.

Ovšem jedna věc byla, když přichystali past a řekli jim to. Druhá věc ale byla, že přichystali past a neřekli mu to!!! Doufal jen, že touhle zkratkou půjde Ron.

No, nešel.

Alecto tam tvrdnul (trčel, stál, byl vězněn) už několik hodin a myslel si, že se z toho zblázní.

Najednou uslyšel, že se někdo blíží. V tuto chvíli se ale neradoval. Byl si až moc jistý, že to není nikdo z jeho přátel.

Ten, kdo mu hodlal dnes znepříjemňovat život, nebyl nikdo jiný, než samotná Miranda.

„Ale, ale... chlapec se nám chytil do pastičky? Kdopak ti ji přichystal? Tentokrát se budu smát já!" přišla k němu a kouzlem zrušila ty provazy. Nevěděl, co použila za kouzlo, ale bolest zrovna moc neustala.

Sklonila se nad něj a zašeptala:

„Vezmu tě k nám domů, určitě jsi tam už jednou byl, ale tentokrát ti už nikdo nepomůže. Svou imunitu dítěte sis zrušil sám, holenku. Ani můj přítel ti nepomůže, a to si piš, že on je dost citlivý na to, aby udělal nějakou hloupost. A mimochodem, pročpak se tváříš tak bolestně? Žeby tě to pořád bolelo? No ano, já zapomněla, použila jsem špatné kouzlo, ale to nevadí. Do dvou dnů se to ztratí, nemusíš mít strach," ušklíbla se a vykouzlila přenášedlo. Během chvíle si zvedla kouzlem do náruče i Alecta a přenesla se s ním pryč.

****

Ginny seděla ve společenské místnosti zamilovaně Seamusovi na klíně a smála se.

„Je to tak skvělé, když už mě nic nepoutá k Alectovi, ale už jen k tobě, drahý Seamusi."

„Souhlasím, zlato. Jsem rád, že ses ho zbavila. Jednou a provždy."

Do místnosti vstoupil Snape. Všichni studenti okamžitě ztuhli a zírali na profesora lektvarů.

„Slečno Wesleyová, rád bych s vámi mluvil. Pojďte se mnou, prosím," Ginny kývla, vstala a vydala se za ním.

Cestou do profesorovy pracovny nikdo nepromluvil.

Když vešli, tak tam uviděla Kristin a i Alexe, bohužel.

„Profesore, co po mě chcete?"

„Nic, jen, že se ti dostalo pozvání od Pána zla. Chce, abys v létě přijela do temného sídla za Alectem."

„No, nevím, co bych tam dělala."

„Co bys tam asi dělala? Náplň činnosti by byla jen na tobě a Alectovi. Ale nic... nezákonného, jasné?"

„No, ale já tam nepojedu."

„Proč ne?" Kristin to absolutně nechápala. Vždyť Ginny bojovala za každou chvíli s Alectem a teď nechce?
„Protože jsem včera večer posílala Alectovi sovu s tím, že se s ním chci rozejít."

Po této větě nastalo v místnosti absolutní ticho. Kristn se tvářila šokovaně, Severus zaraženě a jediný Alex se tvářil vítězoslavně.

„Blahopřeju, rozumné rozhodnutí. Jsou s ním jen problémy, že? Tak, já se loučím, jdu zpět do společenské místnosti. Sbohem," odešel.

„To se mi jen zdá. Proč jsi se s ním rozešla?" konstatování bylo adresováno na Alexe, ale druhá otázka už směřovala stoprocentně k Ginny.

Kristin vypadala poslední dobou moc dobře. Nejen proto, že začala chodit s nejmenovaným studentem, ale také proto, že se jí i ve škole dařilo velice dobře.

„No, už ho nemiluju. Byl taková ta první láska, impulsivní, ale... bez budoucnosti. Vím, že ti záleží na tvém bratru, ale... nemůžu být s někým, koho nemiluji. To snad chápeš," povzdechla si.

„Ano, to chápu. Snad jen doufám, že jsi mu to napsala nějak šetrně."

„No, abych řekla pravdu, tak asi ne."

„Zbláznila ses? Jak by se asi tobě líbilo, kdyby ti napsal Alecto dopis a tam ti drsným způsobem řekl, že s tebou končí, co?" Kristin byla téměř hysterická.

„Uklidni se, zbytečně šílíš. Nijak jsem mu neublížila. Je silný, zvládne to."

„Ale-"

„Kristin, Ginny, dost! Uklidněte se, obě dvě. Nemá cenu tady dělat rybník vedle rozlité kaše, nemyslíte?"

„Cože? Neříká se náhodou něco v tom smyslu - brečet nad rozlitou kaší? Nic o rybníku tam není!" namítla Ginny zamračeně.

„Vlastní interpretace! Nic ti to neříká? Dobře, tak to řeknu na rovinu! Ukončete tyhle hádky. Alectovi tím nepomůžete. Na druhou stranu jsem si jistý, že je Alecto silný a že si poradí. Kdyby to nezvládal, tak jsou tam jeho přátelé, kteří se o něj postarají. Jsem si jistý, že kdyby se jim to nedařilo, tak ho expresem pošlou za otcem, který se o něj už postará."

„Jo, tak s tím souhlasím," kývla Ginny. Kristin také přikyvovala.

„Dobrá, tak to tedy nebudeme řešit. Tvému otci, Kris, nic neřeknu. Necháme to na Alectovi, jasné? Nikdo mu nic neřekne."

„A co Alex?" napadlo Kristin.

„Tak s tím já nic nezmůžu," povzdechl si Severus.

„Dobře, necháme věcem volný průběh," šeptla Kristin. Ona i Ginny se rozloučily a nechaly Severa jeho myšlenkám...

**

Alex zatím touhle dobou psal s vystrčenou špičkou jazyka dopis otci.

Drahý otče,

jistě Tě nepotěší, když ti sdělím to, co Tvůj mladší syn zatím nestihl.

Ginnevra Wesleyová se po škole toulá s jistým Seamusem Finniganem a právě jsem zjistil, že psala Alectovi dopis. Oficiálně se s ním v tom dopisu rozešla.

Mimo jiné se nám, mně i Kristin, daří skvěle. Ale to ti Kristin určitě psala. Jak vím, píše Tobě i matce denně. Což se určitě o Alectovi říci nedá... Určitě má ovšem hodně práce a nemá čas na to, aby napsal rodině. Já osobně jsem od něj nedostal ani jeden dopis. A to jsem mu nejméně čtyři napsal!



S láskou a úctou

Tvůj syn Alex



Spokojeně si po sobě přečetl dopis a poslal ho po jeho Rufuovi otci.

„A máš to, bratříčku," ušklíbl se a odešel do společenské místnosti.

**

Miranda se přenesla s Alectem na hlavní ústředí šíleného řádu, jak to nazýval zkráceně Alecto.

Byl tam i Jack.

„Co se děje?" Okamžitě si uvědomil, koho tam jeho přítelkyně a téměř manželka přinesla.

„Co tady dělá?"

„Nezmínila jsem se ti, že nastoupil do naší školy? Ne? Tak se ti o tom zmiňuji teď. Alecto nastoupil do naší školy. Mimochodem, poslední dobou, od doby, co nastoupil, se ve škole začaly pořádat žertíky, které byly mířené na mě nebo na profesory, kteří byli tak trochu neoblíbení. Shodou náhod u Alecta a jeho kamarádů. Skvělé, že? Tak teď je hoch tady, protože on sám se chytil do jedné pasti, kterou uspořádali jeho přátelé a on o ní zřejmě nevěděl. Je to paradoxní, co? Celou dobu uspořádává žertíky a pak se do jednoho sám chytí."

„Omyl, Mirando. Paradoxní by bylo, kdyby ten žertík přichystal on sám a sám se do něj chytil. Spíš bych to tipl tak, že měl hoch smůlu."

„No, to je teď jedno. Je momentálně v rukou našeho řádu. Budeme jeho úžasného otce vydírat. Bude mít radost. S jeho nejmladším jsou jen problémy, co?"

„Něco jsi slíbila, když ti byla předána velící funkce v čele tohoto řádu, nemyslíš?" Jack se na ni díval opravdu přísně.

„Co máš konkrétně namysli?"

„Například to, že jsi se zapřísahala, že tuhle válku nebudeš vést prostřednictvím dětí našich nepřátel, ne? A teď to tady porušuješ! Jak se můžeš opovážit! Je to jen dítě! Nebo jsi na to už snad zapomněla? Máš sklerózu?"

„Ne, nemám. Ale, Jacku, kdyby hoch byl hodný a nedělal problémy, tak se nic nestane a nebyl by tady."

„Je to dítě, je normální, že zkouší, co jeho okolí vydrží."

„Nech si ty psychologické kecy pro sebe, zlato, buď tak laskav!" Jack si povzdechl. Takhle jejich rozhovor končil vždy. Nebyl si jistý, jestli má cenu se oženit s Mirandou. Tohle nechtěl zažívat pořád a dokola! Prostě ne!

„Mirando, jestli toho nenecháš, těchhle tvých keců, tak prostě budu muset zhodnotit hodnotu našeho vztahu rozchodem!!"

Miranda se na něj ohromeně podívala. Cože?

„Cos to řekl?" šeptla slabě.

„Co bych řekl? Že jestli nepřestaneš odsekávat a nepřestaneš mě usazovat a stírávat těmahle kecama typu - nech si ty psychologické kecy - tak..."

„Tak co?"

„Tak se rozejdeme! A mimochodem, o tom, že tady máš to dítě, se doví vedení!"

„Vedení jsem já!"

„Ale, miláčku, ty moc dobře víš, jaké vedení já myslím!" lstivě a sladce pronesl.

„To neuděláš!" šeptla.

„Ale ano, Mirando. Tohle už totiž přestává všechno! Dej mi to dítě, postarám se o něj!" přistoupil k ní blíže, převzal si vznášejícího se Alecta, který byl tak trochu mimo z té bolesti, a zvedl si ho do náručí.

„Když dovolíš," ušklíbl se a odešel i s Alectem.

„Tak to se mi tedy nepovedlo!" zasténala...